Dělej kraviny

21. dubna 2017 v 18:16 | Morgana Rinley |  Vnitřní výplivník
"Ten seznam... těch deseti věcí... tak ten nemám."
"Nevadí."
"Ale mám jednu věc, o které mluvila profesorka - a to, že nikdo nemá stejné asociace s věcmi jako ostatní. Takže pokud je nějaká věc, ve které jsem opravdu originální, pak je to smysl volných asociací."
"Aspoň něco, ne? Pro začátek."
"Jo, ale stejně mi to v ničem moc nepomáhá. Ale co se u mě "zlomilo", je odpor k psaní a knihám a tak."
"To ráda slyším, co tak najednou?"
"Šla jsem tam původně pro dárek, ale nakonec jsem si koupila knížku pro sebe, ne teda fiktivní slátaninu, ty nesnáším, ale skutečnou, z vlastní zkušenosti, o psaní, pravdivě a otevřeně. To jsem potřebovala. Otevřít oči. A jak jsem nesnášela, že z knih je jen hnusný byznys, píšu online. Wattpad tomu dává význam i smysl. Mám chuť se zase trochu dělit. I když zůstávám pořád nějak uzavřená."
"A myslíš, že ta terapie, co sis objednala, ti nepomůže?"
"Ne. Naznačí. Ale pomoct si můžu jedině já. Když to nepochopím a nic pro to neudělám, vrátím se zpátky do těch svých hnusných stavů, v jakých se plácám teď."
"Buď přesnější."
"Všechno nesnáším, nevidím smysl existence, život mi připadá jako šumák, prostě to vyšumí a je to pryč, jako by to nikdy neexistovalo. Nic tu nezůstane, ani my, kde je teda smysl existovat?"
 

Profesionalita a vzpomínky

17. dubna 2017 v 15:17 | Morgana Rinley |  Vnitřní výplivník
"Jakákoli změna mi najednou připadá šíleně těžká. I když jsem třeba tu danou věc v minulosti už dělala, i návrat k ní je neuvěřitelně složitej."
"Odvykla sis, holt ne všechno je jako jízda na kole nebo plavání."
"Chci zase zpátky, teda jen částečně, ty zvyky, co jsem mívala dřív. Vak na zdi u postele, kde jsem měla všechny své důležité tajnůstky, umět předstírat, že postel je koráb, teda dvojpatrovka tomu sama dost pomáhala, luštit křížovky nebo sudoku po probuzení, umět vstávat s východem slunce a těšit se na nový den, představovat si věci, umět si hrát. Teď hraju jen tak na počítači, protože tam všechno, co si představím, dokážu vidět. S postavičkami je to jiný. Vždycky se budou usmívat, vždycky budou nehybný, plastový, mrtvý. Dokázala jsem jim dát duši a cítit ji z nich. Teď vše je jen materiální předmět bez významu."
"Podle tohohle dialogu usuzuju, že ti to hodně chybí. A co je teda tvojí výmluvou?"
"Škola. Půl týdne stráveného mimo domov. Nemám bezstarostnost. Bojím se. Už ani psát neumím, myslím vymyšlený příběhy, všechno mi hned připadá jako falešná věc."
"V tom tě chápu a nevím, jestli i na tohle mám radu. Jediná věc je prostě to zkusit."
"Já vím, možná jsem ani radu nechtěla, jen se vyzpovídat. Ale je fakt, že to úplně taky nepomůže."
"Vidíš tu tašku na skříni. Tak ji popadni, sundej ten obraz a pověz ji místo něj. To snad zvládneš. Naházej do něj křížovky a úkol je hotovej."
"Nepoužívej slovo úkol. Hned mi vyskočí škola a asi kvadrilion věcí, co musím udělat, a je mi zase špatně."
"Dobře. A pokud tě nebaví psát vymyšlený příběhy, nepiš je. Fikce jsou jen zlomeček všeho tvoření. Nemusí jít vůbec o psaní, vždyť hraješ i na hudební nástroje."
"No, spíš si tak trochu improvizuju. Nic víc. Nic, z čeho bych mohla být profesionál."
"Vždyť jseš profesionál sama na svůj život. Jen ty víš, jaký to je mít svůj koráb z postele, nikdo nemá stejný. Uspořádávání si pastelek na svý vlastní poličce. Silnej flashback, co?"
"Jo, ten moment nezapomenu. Ani na to, že byl naplněnej strachem."
"Jsi profesionál i na svůj vlastní nepořádek. Nikdo nerozhází věci stejným způsobem jako ty. A nikdo je ani stejným způsobem neuklidí. Nikdo nedělá stejně divný věci jako ty, a když už, tak aspoň ne stejným způsobem."
"To se sice poslouchá hezky, ale přece jen mi tam něco chybí."
"Myslím, že málokdo se cítí kompletní, abych pravdu řekla. To zvládli jen ti, co zná celý svět. A nemyslím tím celebrity."
"Já vím."
"Dobře, máš do zítra úk... malou výzvu, řekla bych. Napiš seznam deseti věcí, ve kterých jsi profesionál, prostě to, co nikdo nedělá a neumí dělat tak jako ty. Dnešní příklady se už nepočítají. Uvidíš, že jsi samostatná jednotka, co je svým způsobem odborník. A odnauč se spojovat si slovo profesionál s penězi. To pak se nedivím, že si připadáš nenaplněná. Nejen prací je člověk živ, nezapomínej na to."
"Beru na vědomí. A hned jsem si teď vzpomněla na ten malý zápisník, archívek jsme tomu říkali, kam jsme si psali hlášky a vystřihovali věci. Možná si budu muset jeden takový zavést znovu. Střežit si ho ve své tašce na zdi."
"Výborný nápad. Už se nemůžu dočkat toho seznamu. Mohla by to být hned první stránka archívku."
"Taky jsem na to zvědavá. Asi to tak i bude. Děkuji ti."

Láska a nenávist

12. dubna 2017 v 20:34 | Morgana Rinley |  Vnitřní výplivník
"Proč je tak těžký bejt sama k sobě milá?"
"Kdysi ti to šlo."
"Vím. A přesto jsem se nějak vrátila zpátky k nenávisti."
"Je to tvojí nepřítomností. Trávíš mrtě času u počítače sledováním YouTube a na Tumblru, co čekáš?"
"Nějak se mi to vymklo z ruky."
"Z obou, zdá se."
"Je těžký se ale zase znova vrátit do toho stavu, kdy se mám opravdu ráda. I když mi připadá, že jsem tam už opravdu jednou byla."
"Budeš muset podstoupit stejný kroky jako předtím, ale tentokrát neslevit."
"Není to snadný."
"Nic není snadný. Ale to jsme už probraly. Krůček po krůčku. Sestav si plán."
"Plán lásky. To zní skoro až politicky."
"Ale fuj s politikou, ne, tady se věnuješ jen sobě. Kousek po kousku, den za dnem. Nemáš kam spěchat."
"Mně ale připadá, že mám kam spěchat, vždycky může být pozdě."
"Když to uspěcháš, ničeho ve skutečnosti nedosáhneš. Bylo by to jen povrchní, ale uvnitř by žádná láska nebyla."
"Nejhorší je, že teď ale opravdu nevidím východisko. Cítím se jako před pěti lety, kdy jsem se nenáviděla za to, že jsem si dala sladké."
"Tak si představ, že tahle myšlenka je někdo jiný, ne ty, ale odosobněná věc. Představ si tu nenávist před sebou jako nějakého cizího člověka, co ti říká, že bys to neměla jíst, protože je to hnusný, že ztloustneš, a podobný nechutný věci. Jak se s ním cítíš?"
"Pošlu ho hodně daleko do háje, že to ještě neviděl."
"Vidíš? Tos udělala ze jednoho důvodu - z lásky k sobě."
"Ty jsi normálně psycholog."
"Každý v nitru je. Tohle opakuj vždycky, když se v tobě objeví nechuť k sobě samé, nenávist, vztek, klidně i na jiné. Představ si tu emoci jako cizího člověka, co stojí před tebou, udělej s ním, co se ti zachce, a pak si všimni, proč a jak ses vlastně zachovala. Myslím, že to bude právě z lásky, nakonec se obrníš a budeš zase šťastná."
"Já ti děkuji, že tě mám, nebýt tohoto prostoru, asi bych se z těch myšlenek zbláznila a snad bych ani nešla spát."
"Snadný to asi mít nebudeš, ale hlavně když se ti uleví. Hodně štěstí."
 


Zrcadlo chování

11. dubna 2017 v 15:16 | Morgana Rinley |  Vnitřní výplivník
"Připadá mi neuvěřitelný to zrcadlo, co sami kolem sebe máme, ale nevidíme se v něm."
"Rozveď to."
"Kamarádka, šťastně zadaná, se se svým nastávajícím bude stěhovat a plánujou rodinu."
"To zní skoro jako z pohádky, to moc nežeru."
"To taky není vše. Ráda ale pokukuje po jiných, chodí s nimi na víno a tak... A pak potkáme přítele naší společné známé, a tatáž kamarádka nad ním ohrnuje nosem, jak pořád zírá na jiné holky. Prý jak může být S. tak pitomá."
"A ty po lidech nepokukuješ?"
"Nejsem zadaná. Když bych byla, vím, že mám určitou spojitost s tím člověkem a jsem za náš vztah zodpovědná. Jak je ale možný, že ona, deset minut na to, co se mi chlubila svým novým předmětem zájmu, řekne totéž o někom jiným s naprostým zhnusením?"

O krapet šťastnější

9. dubna 2017 v 20:31 | Morgana Rinley |  Vnitřní výplivník
"A víš co? Cítím se o dost líp než včera večer."
"To ráda slyším. Co že tak najednou?"
"Nechci znít jako rozmazlenej bastard, ale jsem ráda, že mi funguje Minecraft na mobilu."
"A tos mi přišla říct až sem?"
"Jen to, že nejsem zas tak nešťastná. A možná změna prostředí mi prospěla taky. Ten dnešní výlet byl krásný. A mám nápad na příběh, konečně!"
"To jsem ráda, dnešní malou změnu tedy máš asi za sebou."
"Možná ano. Pořád se mi ale na pozadí ozývá strach, že bych se měla spíš bát než se radovat."
"Ten je na tebe jen naštvanej, že ses mu dnes nevěnovala, snaží se jen vybojovat svoje místo na slunci pozornosti."
"Snad ho to brzy přejde."
"To záleží jen na tobě."
"Já vím. Zrovna teď ale přemýšlím, jak nezdravě žiju."
"S tebou to nebude nikdy snadný, že ne?"
"Všechno mi stejně připadá tak pomíjivý."
"A je to tady zas."
"Ne, nenechám se strhnout tak daleko jako včera... a těch pár dní předtím."
"Nežiješ tak strašně. Nekouříš, nechlastáš, kafe nepiješ, to je dobrý, ne?"
"To je fakt. Ale je spousta dalších věcí, co bych měla dělat správně."
"Chceš říct jednu smutnou, ale zároveň pozitivní věc? Nikdy nikdo opravdu není stoprocentně zdravej, to je nemožný. Takže si zacvič, chybí ti endorfiny, pak budeš šťastná a bude ti to o trochu víc jedno. Hlavně se neutápěj v myšlenkách jako předtím. To jseš fakt potom zralá na facku."
"Já vím. Ty být cizí, tak bych se na tebe za tohle naštvala."
"Přesně proto ti to říkám. Neexistuje tu risk."
"Dík. Člověk to opravdu občas potřebuje slyšet."
"Přijď zas, takováhle práce mě baví."

O metodě vnitřního výplivníku

9. dubna 2017 v 11:23 | Morgana Rinley
Připadá mi fér se trochu představit, abyste si při vpadnutí na tenhle blog nemysleli, že jsem totálně padlá na hlavu, že mám imaginárního kamaráda, kterému snad i prostírám u stolu. Ne, nic takového. Jde o metodu "rádcovství", na kterou jsem narazila u milé Immaginacije, tvůrkyně zápisníků, a celkem se mi to zalíbilo. Psaní deníku jako takového může být docela nuda, je to jen monolog, utápění se ve vlastní hlavě. Tahle dialogová metoda je trochu o něčem i jiném, i přesto že neprobíhá mezi dvěma fyzickými lidmi. Je to totiž mezi vámi a... vámi. Na druhé straně Měsíce.

A čeho se teď tak moc bojíš?

9. dubna 2017 v 10:49 | Morgana Rinley |  Vnitřní výplivník
"Proč by ses furt měla bát?"
"Nejistota je jedinou jistotou."
"Asi stejně tak jako to, že pokud v tom stresu budeš pokračovat, podíváš se do špitálu."
"To vědomí z nějakýho důvodu ale není dostatečně silný, aby mě v tom zastavilo."
"Pak nezbývá než čekat, aby sis to zažila, to tě pak donutí přemýšlet. Nebo spíš nepřemýšlet."
"Asi je potřeba zkušenost, výhrůžky nikdy nefungovaly."
"Jo, infarkt a podobný určitě stojej za to si prožít, že jo?"
"Tak jsem to nemyslela. Ne zrovna to nejhorší, samozřejmě."
"Tak co chceš teda jako s tímhle strachem zažít?"
"Já nevím. Nefunguje to náhodou jako obranný organismus?"
"Jo. Tak skvěle obranný, že člověk pak ani nevyjde z domu, drží se mezi čtyřma stěnama a bojí se dál."
"Ale je fakt těžký překročit ten práh strachu a udělat první krok mimo něj."
"Jsme zase u komfortní zóny."
"Mi řekni, kterej člověk se nemotá v kruhu."
"Většina se motá, ale spousta lidí si to pak uvědomí a je odhodlaná vystoupit."
"Já jsem taky odhodlaná, jenže ona to není jednorázová věc. Kdyby stačilo udělat jeden krok a pak by to šlo jednoduše, všichni by už byli šíleně spokojení."
"Malé krůčky. Vzpomínáš na včerejšek."
"..."
"Tak fajn. Čeho se teda teď tak moc bojíš? Teď. V tenhle moment."
"Školy. Shánění práce."
"Teď. V neděli. Školy, kterou máš až zítra s téměř nulovejma úkolama. A shánění práce, co se tě bude týkat až za rok. To myslíš vážně?"
"Hele, každej se něčeho bojíme."
"Jo, ale tak se aspoň boj něčeho skutečnýho."
"Jako například?"
"Nenapadá mě žádná skutečná hrozba, který bys zrovna teď mohla čelit. Máš prostě jen moc fantazie."
"A prokrastinace. Čím víc odkládám, tím víc se bojím."
"No vidíš. Soustřeď se vždycky jen na ten první krůček. Otevřít sešit. Cvaknout propiskou. Podívat se na linku. Položit ruku na papír. Napsat první slovo. Větu. Odstavec. Dát si přestávku. A další odstavec. Nezní to tak složitě, co?"
"Ne."
"Tak čeho se furt bojíš?"
"Mám v sobě nějakej blok."
"Tak se soustřeď na tenhle současnej moment a bude to. Trocha cviku a bude to."
"Tobě se to řekne, fyzicky neexistuješ."
"Říkaj to i lidi, co fyzicky existujou docela dost."
"Občas máš fakt docela silný argumenty."
"Jsou to víceméně i tvoje argumenty."

Komfortní zóna

8. dubna 2017 v 22:37 | Morgana Rinley |  Vnitřní výplivník
"Zas já."
"Jen ventiluj, od toho tu jsem."
"Taky ti připadá svět jen jako jedno velký klubko opakujících se kravin?"
"Tak na to YouTube nezírej."
"Jen hlídám svý oblíbence, nemůžu za to, že tam na mě skáčou i jiný. A originalita teda nechybí jen tam. I jinde."
"Co s tím hodláš udělat?"
"Proto jsem přišla za tebou."
"Najednou jsem ti dobrá."
"Od chvíle, co ses zjevila, se mi dobrá zdáš."
"Dík. Taky nejseš úplně k zahození. Ale vážně, co chceš dělat s tím, že svět opakuje sám sebe?"
"Nevím. Z nějakýho důvodu mě to štve."
"Není to proto, že opakuješ sama sebe i ty? Stejný myšlenky, stejný procesy, stejný zvyky."
"Štveš mě, ale máš pravdu. A štve mě, že je to svým způsobem i komfortní zóna. Zůstávat ve svým bahýnku a plácat se v něm."
"A smrdět jako čuník. To se ti líbí? Bejt zahryzlá v mršině, co zetlela už před x lety?"
"Když to podáš takhle, samozřejmě, že ne."
"Ale ona je to pravda."
"Co mám teda podle tebe jako dělat?"
"Každý den něco změnit. Malou věc. A držet se toho. Zkoušet nový věci. Nezůstat pod šutrem jak Patrik ze Spongeboba."
"Tak aspoň mám větší mozkovou kapacitu než on."
"Přesně proto jí musíš využít. Za rok takových 365 změn, to nezní úplně blbě, ne?"
"O co, že mě to přestane bavit už u desátý."
"To záleží jen na tobě. Nemusí to být hned sprintování po ránu kolem baráku a rozdávání srdíček všem kolemjdoucím."
"To bych nedělala, snad ani kdyby už změny došly."
"Vtipálek. Ale pointa je, když nebudeš opakovat sama sebe, už ti nebude vadit, že svět se opakuje taky."
"Nedělám to často, ale musím uznat, že na tom něco bude. Díky."
"Není zač. Zítra čekám tvůj report o prozření či tak."
"Jsem úplně další Buddha."
"No vidíš, pozitivita, tak se mi to líbí."
"Ne, zlato. Sarkasmus."
"Vždy záleží na úhlu pohledu."

Ventilace emočního tlaku

8. dubna 2017 v 22:23 | Morgana Rinley |  Vnitřní výplivník
"Nechceš umřít hraním Babči na útěku, že ne?"
"Ne. Ale jde mi to."
"Jen oddaluješ nevyhnutelný."
"To je dost možný. Ale víš, jak mě to štve."
"Tak piš, když po tom tak šíleně toužíš."
"Všechno už ale bylo napsaný."
"Tohle ne."
"Znáš to, jak to mám se svojí vytrvalostí."
"Jo. Tak tomu nedávej žádnou důležitost. Prostě piš. Nezajímej se. A vydrží ti to."
"Není to tak jednoduchý."
"Kecáš. Jen se ti nechce se odpoutat od šílenejch myšlenek, závisti a dalších emočních blivajzů."
"Jo, je to taková moje malá závislost."
"Malá? Hrabeš se v tom už pár let a nic dobrýho ti to nepřineslo. Dávám ti za úkol být pozitivní. A tvořit bez účelu."
"Dobrej pokus, myslíš, že funguju tak jednoduše, na tlačítko?"
"Ne, ale pozitivní bys bejt mohla."
"A co z toho budu mít?"
"To se ptáš jako vážně? Budeš šťastnější."
"Zníš jen jako pseudospirituální knížka o růžovým světě."
"Zkusit."
"Hlavně na mě nechoď s 'usměj se', to miluju."
"Už jsem chtěla, ale jak chceš. Budeš psát?"
"Budu, aspoň tyhle naše rozhovory, ventilace vnitřních blbostí je zdravá."
"Rozhodně, už nemusíš boxovat do polštářů, ty už tě maj taky plný zuby."
"Nedivím se jim, taky se mám plný zuby."
"Co jsem řekla o tý pozitivitě."
"Nic není hned."
"Ale aby to někdy bylo."
"Třeba bude. Teď ale rozhodně ne."
"Fajn. Tak dobrou noc teda."
"Dobrou."

Kam dál